Iz 11,1–10
Vyrazí ratolest z pahýlu Jesse, výhonek vypučí z jeho kořenů, spočine na něm duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumu, duch rady a síly, duch poznání a bázně před Hospodinem. Má zálibu v bázni před Hospodinem. Nebude soudit podle zdání, nebude rozhodovat podle doslechu, ale podle spravedlnosti bude soudit chudé a podle práva se bude rozhodovat pro ubohé v zemi. Bude bít zemi holí svých úst, usmrtí bezbožného dechem svých rtů. Spravedlnost bude rouchem jeho beder a věrnost bude pásem jeho ledví.
Vlk bude přebývat s beránkem, pardál si lehne vedle kozlátka, tele a lvíče budou žrát pospolu a malý chlapec je bude vodit. Pást se bude kráva s medvědicí, jejich mláďata ulehnou spolu, lev bude žrát jako býk plevy. Kojenec si bude hrát nad dírou zmije a nemluvně sáhne rukou do skrýše jedovatého hada. Nikdo nebude škodit ani zabíjet na celé mé svaté hoře, protože poznání Hospodina naplní zemi, tak jako vody pokrývají moře. Tehdy se objeví kořen Jesse jako znamení národům; pohané ho budou hledat a jeho sídlo bude slavné.
Žl 72,1-2.7-8.12-13.17
V jeho dnech rozkvete spravedlnost a hojnost pokoje navěky.
Bože, svěř králi svou pravomoc,
svou spravedlnost královskému synu.
Ať vládne tvému lidu spravedlivě,
nestranně tvým ubohým!
V jeho dnech rozkvete spravedlnost a hojnost pokoje,
dokud nezanikne luna.
Bude vládnout od moře k moři,
od Řeky až do končin země.
On vysvobodí chudáka, který se dovolává pomoci,
ubožáka, jehož se nikdo neujímá.
Smiluje se nad nuzným a chudým,
zachrání ubožákům život.
Jeho jménu se bude žehnat navěky,
pokud bude slunce svítit, potrvá jeho jméno.
A v něm budou požehnána všechna plemena země,
blahoslavit ho budou všechny národy
Lk 10,21-24
Ježíš zajásal v Duchu Svatém a řekl: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci ukryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo! Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo neví, kdo je Syn, jen Otec, ani kdo je Otec, jen Syn a ten, komu to chce Syn zjevit.“ Když byli sami, obrátil se k svým učedníkům těmito slovy: „Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte! Říkám vám: Mnoho proroků a králů toužilo vidět, co vidíte vy, ale neviděli a slyšet, co slyšíte vy, ale neslyšeli.“
_____________________________________________________________________
Tuto pasáž Lukášova evangelia mám zvlášť rád. I přes to, že ji možná chápu jinak, než by tomu mělo být, mi přijde něčím obohacující.
Kristus se nás snaží inspirovat, s (dle mého) nadlehčenou ironií – v dospělé společnosti – krásou a čistotou dětského srdce. To, jak děti dokážou s čistou hlavou – bez vedlejších myšlenek naplněných nečistými úmysly – rozlišit dobré od zlého. Ano, ne vždy je to stoprocentní, ale nechte mě to krátce vysvětlit. Ježíš nám tím ukazuje, jak my, teenageři a dospělí, často Boží vůli vidět nechceme, i přes to, že si třeba v hlavě namlouváme, že tak to má/nemá přece být. Právě to „dospělé“ přemýšlení mi připadá jako kámen úrazu. Ukažme si to na příkladu, který jsem před pár lety zažil:
Rodina jde na koupaliště a děti pod 6 let mají vstup zdarma. Rodina má však už sedmileté dítě, které ale na 6 klidně vypadá. Koupí mu tak vstupenku zdarma. Rodiče si to však omluví tím, že je to přece jen stejně předražené, a je to tedy naprosto v pořádku. Pak si ale pamatuji to dítě, jak se nevinně ozvalo: „Tati, a nelhali jsme jim?“
Dospělí tak často tyto Boží věci vidět, třeba jen podvědomě, nechtějí. Bůh jim ale svou cestu nabízí, ruku má neustále nataženou, jak jen to jde. Krásně to např. popisuje film Osudové setkání – Poslední šance, vřele ho doporučuji. Je jen na nás, zda tuto ruku přijmeme, nebo půjdeme dál svojí cestou bez jeho pomoci.
(Jan, 16 let)