Iz 25,6–10a
„Hle, náš Bůh, doufali jsme v něho, že nás vysvobodí; on je Hospodin, v něhož jsme doufali, jásejme a radujme se z jeho spásy, neboť Hospodinova ruka spočine na této hoře.“
Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře tučné hody, hody s výborným vínem; budou to šťavnatá jídla a vybraná vína. Na této hoře sejme závoj, který halil všechny lidi, přikrývku, která kryla všechny národy. Zničí smrt navždy. Pán, Hospodin, setře slzy z každé tváře. Odejme hanbu svého lidu na celé zemi, neboť Hospodin to pravil. V ten den se řekne: „Hle, náš Bůh, doufali jsme v něho, že nás vysvobodí; on je Hospodin, v něhož jsme doufali, jásejme a radujme se z jeho spásy, neboť Hospodinova ruka spočine na této hoře.“
(Žl 23,1-3a.3b-4.5.6)
Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám,
dává mi prodlévat na svěžích pastvinách,
vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout.
Občerstvuje mou duši.
Vede mě po správných cestách
pro svoje jméno.
I kdybych šel temnotou rokle,
nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou.
Tvůj kyj a tvá hůl,
ty jsou má útěcha.
Prostíráš pro mě stůl
před zraky mých nepřátel,
hlavu mi mažeš olejem,
má číše přetéká.
Štěstí a přízeň mě provázejí
po všechny dny mého života,
přebývat smím v Hospodinově domě
na dlouhé, předlouhé časy.
(Mt 15,29-37)
Ježíš prošel kolem Galilejského moře, vystoupil na horu a posadil se tam. Tu k němu přišly velké zástupy. Měly s sebou chromé, slepé, zmrzačené, němé a mnoho jiných; položili mu je k nohám a on je uzdravil. Když lidé viděli, že němí mluví, zmrzačení že jsou zdrávi, chromí že chodí a slepí vidí, žasli a velebili Boha Izraele. Ježíš si pak zavolal své učedníky a řekl: „Je mi líto zástupu, protože už tři dny jsou se mnou a nemají co jíst. A nechci je nechat hladové, aby je cestou neopustily síly.“ Učedníci mu řekli: „Kde bychom tady v neobydleném kraji sehnali tolik chleba, abychom mohli dát dosyta najíst tak velkému zástupu?“ Ježíš se zeptal: „Kolik máte chlebů?“ Odpověděli: „Sedm a několik malých ryb.“ Rozkázal, aby se lid posadil na zem, vzal těch sedm chlebů a ty ryby, vzdal díky, lámal a dával učedníkům a učedníci lidem. Všichni se dosyta najedli a sesbíralo se ještě plných sedm košíků zbylých kousků chleba.
_______________________________________________________________________
Prohlášení dvanácti židů, že ukřižovaný Ježíš je Mesiášem Izraele, protože vstal z mrtvých a daroval Ducha Svatého, odmítla většina izraelského lidu – ale ne všichni, neboť právě židé byli prvními křesťany. Je to provokativní prohlášení, protože představuje odmítnutí jako etapu zjevení a protože vrcholí tím, že pohané dostanou podíl na zaslíbení Izraele.
Z tohoto relativně stručného údaje vyvozuji, že jsme vstoupili do doby, v níž musí katolíci přijmout to, že jsou zbytkem. Jsou jím vlastně pořád, i když jsou ve většině, protože právě jako vyvolený, očištěný, prořezaný zbytek máme podíl na životě Krista, Mesiáše Izraele. Pochopíme-li to, umožní nám to žít svobodně a odvážit se hlásat všem, že jsou povoláni k věčnému životu v Bohu. Jsme vyvolení – milostí vybraní z hříšného lidstva. Ne jako privilegovaní, kteří si mají uchovat své výhody, ale jako ti, kdo mají přispět ke spáse všech. Můžeme se těšit z toho, že za námi někteří nebo i mnozí přijdou, aby měli prospěch z toho, co jim můžeme přinést, aniž nutně dospějí až k setkání s Kristem. Tak se uplatňuje naše kněžství. Ti, kdo dnes mají milost víry, jsou vybráni proto, aby se připojili ke Kristovu dílu k slávě Boží a k spáse světa, jak prosíme v eucharistické modlitbě.
(Éric de Moulins-Beaufort – Církev a výzvy přítomnosti, KNA 2021)
Raduji se ze spásy, kterou mi Bůh nabízí? Dokáži druhým o ní svědčit, zvát je, aby ji někteří lidé zakusili?