(Iz 26,1–6)
V ten den se bude zpívat tato píseň v judské zemi: „Pevné město máme k spáse, Pán je opatřil hradbami a valem. Otevřte brány, ať vejde spravedlivý národ, který střeží věrnost. Jeho zásady jsou pevné, zachováš mu pokoj, neboť doufal v tebe. Doufejte v Hospodina navždy, neboť Hospodin je skála navěky. Svrhl ty, kdo sídlí na výšinách, pokoří nepřístupné město; poníží ho až k zemi, do prachu ho srazí. Budou po něm šlapat nohy chudých, kroky ubohých.“
(Žl 118,1+8-9.19-21.25-27a)
Požehnaný, kdo přichází v Hospodinově jménu.
Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý,
jeho milosrdenství trvá navěky.
Lépe je utíkat se k Hospodinu,
než důvěřovat v člověka.
Lépe je utíkat se k Hospodinu,
než důvěřovat v mocné.
.
Otevřte mně brány spravedlnosti,
vejdu jimi, abych vzdal díky Hospodinu.
Toto je brána Hospodinova,
jí procházejí spravedliví.
Děkuji ti, žes mě vyslyšel
a stal se mou spásou.
Hospodine, dej spásu,
Hospodine, popřej zdaru!
Požehnaný, kdo přichází v Hospodinově jménu.
Žehnáme vám z Hospodinova domu.
Bůh je Hospodin a dopřál nám světlo.
Mt 7,21. 24-27
Ježíš řekl svým učedníkům: „Ne každý, kdo mi říká – Pane, Pane, vejde do nebeského království; ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce. Každý tedy, kdo tato má slova slyší a podle nich jedná, podobá se rozvážnému muži, který si postavil dům na skále.“
Ježíš řekl svým učedníkům: „Ne každý, kdo mi říká – Pane, Pane, vejde do nebeského království; ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce. Každý tedy, kdo tato má slova slyší a podle nich jedná, podobá se rozvážnému muži, který si postavil dům na skále. Spadl déšť a přivalila se povodeň, přihnala se vichřice a obořila se na ten dům – ale nezřítil se, protože měl základy na skále. Každý však, kdo tato má slova slyší, ale podle nich nejedná, podobá se pošetilému muži, který si postavil dům na písku. Spadl děšť, přivalila se povodeň, přihnala se vichřice, a obořila se na ten dům – i zřítil se a jeho pád byl veliký.“
_______________________________________________________________________
Jak snadné je proměnit si křesťanství – řečeno s Flannery O’Connor – v „elektrickou dečku“ a zůstat v něm na pohovce zachumlán do útěšných slov o laskavém, přijímajícím, uzdravujícím Bohu, zatímco Kristus, pravý opak opiátu, mě právě volá k cestě. Nakonec mě uzdraví, ale nejprve obnaží mé rány. Jako dobrý lékař je nepřikrývá, nýbrž operuje.
Potkal jsem muže, který si břemeno své dospělosti každodenně ulehčoval vysedáváním u internetu, prohrabáváním špajzu, pojídáním toho, popíjením onoho, poklikáváním po prasárničkách. A ten muž – mohl to být každý druhý – zprvu ani neviděl, že je něco v nepořádku. Teprve postupně mu svítalo, že je sám, že už pořádně není ani manžel, ani táta, ale jenom smutný dezertér z bojiště středního věku.
Chtěl s tím něco dělat. Rozhodl se, že podstoupí tříměsíční detox a zkusí se dočasně připravit o téměř všechna zlehčovadla žití – tedy žádné hry, žádný alkohol, žádné sladkosti, žádné filmy, žádná světská hudba, žádný mobil kromě základního telefonování a esemesek, žádný počítač kromě věcí nezbytných k práci, namísto toho denně časné vstávání k hodině modlitby, pravidelné svaté přijímání a co dva týdny zpověď.
Zatočila se mu hlava, ale výzvu přijal, začal zápasit a přes mnohé pády postupně dovolil Trojjedinému Bohu, aby si v něm pro sebe vybojoval prostor. Hrozné bylo především to prázdno, do nějž vysazením umělých útěch vstoupil.
Brzy si začal všímat, jak se mu zostřilo vnímání, jak modlitbou a sebezáporem duše zcitlivěla, jak náhle vnímá bolest. Sousedova rakovina po něm najednou nesjela, k cynickým poznámkám kolegů v práci se už nedokázal přidat jako zdatný chameleon, nic mu nebylo jedno. Kdyby to prý všechno nepřinášel nazpátek Pánu, bylo by to k nesnesení. Obnažená duše k němu volala: „Odpoj mě od bolesti!“ On to však neudělal, a den za dnem pak zjišťoval, že se probouzí z dlouhého spánku a že rozmlžený, hran zbavený svět má zase své barvy a tvary. Všechno se tím asketickým výkonem nevyřešilo, tak prostou operací duchovní život není, ale ten od instantní blaženosti odpojený muž alespoň poznal, že náboženství není opiát, ale nejprve drásadlo duše. Pán rozlouskl skořápky, rozbil krusty, vytrhl z obalů, řízl a zranil.
(Štěpán Smolen – Pominuté chvály, Cesta 2021)
V čem jsem křesťanem jen slovy, ale moje činy, můj život už stojí na písku? Co potřebuji a chci očistit, změnit?