(Iz 40,25-31)
Zdvihněte své oči k výšinám a pohleďte: Kdo je stvořil? Ten, kdo vyvádí jejich spočtené zástupy, všechny je volá jménem, veliké jsou jeho silou a zdatné jeho mocí, neschází nikdo. (…) Věčný Bůh je Hospodin, který stvořil končiny země; nezemdlí a neunaví se, nelze vystihnout jeho moudrost.
„Ke komu mě chcete přirovnat, komu se podobám?“ – praví Svatý. Zdvihněte své oči k výšinám a pohleďte: „Kdo je stvořil?“ Ten, kdo vyvádí jejich spočtené zástupy, všechny je volá jménem; veliké jsou jeho silou a zdatné jeho mocí, neschází nikdo. Proč říkáš, Jákobe, proč mluvíš, Izraeli: „Skrytý je můj osud Hospodinu, můj Bůh nedbá o mé právo?“ Nevíš to či neslyšel jsi o tom? Věčný Bůh je Hospodin, který stvořil končiny země; nezemdlí a neunaví se, nelze vystihnout jeho moudrost. Znavenému dává sílu, bezmocnému rozmnožuje zdatnost. Junáci zemdlí a unaví se, rekové klopýtají slabostí, ale ti, kdo doufají v Hospodina, nabývají sil, jak orli dostávají křídla, běží a neumdlí, jdou bez únavy.
(Žl 103,1-2.3-4.8+10)
Veleb, duše má, Hospodina!
Veleb, duše má, Hospodina,
vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno!
Veleb, duše má, Hospodina
a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní!
On odpouští všechny tvé viny,
on léčí všechny tvé neduhy.
On vykupuje tvůj život ze záhuby,
on tě věnčí láskou a slitováním.
Hospodin je milosrdný a milostivý,
shovívavý a nadmíru dobrotivý.
Nejedná s námi podle našich hříchů
ani podle našich vin nám neodplácí.
(Mt 11,28-30)
Ježíš se ujal slova a řekl: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.“
_______________________________________________________________________
Považujme svět za svátost společenství
Poněvadž všechno je propojeno v dobru a lásce (srov. Laudato si´ 42, 56), jakýkoli nedostatek lásky má také všeobecný dopad. Ekologická krize, kterou nyní prožíváme, je tak především jedním z účinků tohoto nemocného pohledu, kterým se obracíme sami na sebe, na druhé, svět a plynoucí čas. Tento chorobný pohled nám nedovolí vše vnímat jako dar, který nám byl nabídnut, abychom zjistili, že jsme milováni. Právě tato autentická láska, která nás občas nečekaně a nepředstavitelně zasáhne, od nás vyžaduje revizi našeho životního stylu, měřítek posuzování i hodnot, o které se opíráme při svém rozhodování. Je totiž známo, že znečištění životního prostředí, klimatické změny, desertifikace, migrace z ekologických příčin, neudržitelná spotřeba planetárních zdrojů, překyselení oceánů a umenšování biodiverzity jsou hlediska neoddělitelná od sociální nespravedlnosti, projevující se rostoucím soustředěním moci a bohatství do rukou nemnoha jedinců v takzvaně blahobytných společnostech, šílenými vojenskými výdaji, skartační kulturou a nulovou vizí světa z hlediska periferií, nedostatečnou ochranou dětí a nezletilých, starých zranitelných lidí a nenarozených dětí. (…)
Převládající kultura – ta, kterou nasáváme četbou, setkáváním, při zábavě a v médiích – se zakládá na vlastnictví. Vlastnění věcí, úspěchu, viditelnosti, moci. Kdo mnoho má, vysoce se cení, projevuje se mu obdiv a úcta, čímž uplatňuje jakousi formu moci. (…) Již od dětství rosteme ve světě, kde všeobecně rozšířená zbožná ideologie – která je pravou ideologií i praxí globalizace – podněcuje individualismus, z něhož povstává narcismus, lačnost, nízké pohnutky a popírání druhého… V současné situaci tudíž spočívá správný a moudrý postoj v tom, že si toto všechno uvědomíme, aniž bychom soudili či obviňovali. (…) Sním o růstu takového vědomí a upřímném pokání nás všech, mužů a žen 21. století, věřících či nikoli, za to, co učinily naše společnosti.
(papež František – Naše matka Země, z www.radiovaticana.cz)
Když přemýšlím o ekologii, nemyslím jen na třídění odpadů, snížení emisí apod., ale zamýšlím se nad ní v hlubší souvislosti krize, která má hluboké duchovní kořeny?