Pastorační středisko

Průvodce Adventem – Úterý 24. prosince

(2 Sam 7,1-5.8b-12.14-16)

Když se usadil král David ve svém paláci a Hospodin mu popřál pokoj od všech okolních nepřátel, pravil král proroku Nátanovi: „Podívej se, já bydlím v domě z cedrů, zatímco Boží archa přebývá uprostřed stanových pláten.“Nátan odpověděl králi: „Jdi a splň všechny záměry, které máš v srdci, vždyť Hospodin je s tebou!“ Ale v oné noci ozvalo se Hospodinovo slovo k Nátanovi: „Jdi a řekni mému služebníku Davidovi: Tak praví Hospodin: Ty mi chceš vystavět dům, kde bych bydlel? Já jsem tě vzal z pastviny od ovcí, abys byl vládcem nad mým izraelským lidem, a byl jsem s tebou ve všem, cos podnikal, vyhubil jsem před tebou všechny tvé nepřátele. Zjednám ti veliké jméno, jaké mají ti největší na zemi. Určím svému izraelskému lidu místo, zasadím ho tam a bude tam bydlet. Nebude se už děsit a lidé oddaní zločinu se neodváží ho sužovat jako dříve, v dobách, kdy jsem ustanovil nad svým izraelským lidem soudce. Popřeji mu pokoj ode všech jeho nepřátel. Hospodin ti oznamuje, že vystaví dům tobě. Až se naplní tvé dny a uložíš se ke svým otcům, vzbudím po tobě potomstvo, které vzejde z tvých útrob, a upevním jeho království. Já mu budu otcem a on mi bude synem. Tvůj dům a tvé království potrvá přede mnou navěky, tvůj trůn bude pevný navždy.

(Žl 89,2-3.4-5.27+29)

O tvém milosrdenství, Hospodine, navěky budu zpívat.
Navěky chci zpívat o Hospodinových milostech,
po všechna pokolení hlásat svými ústy tvou věrnost.
Řekl jsi totiž: „Navěky je založena milost.“
Na nebi jsi upevnil svou věrnost.

Smlouvu jsem sjednal se svým vyvoleným,
přísahal jsem Davidovi, svému služebníku:
Navěky zajistím tvůj rod
a tvůj trůn zbuduji na všechna pokolení.

On mě bude vzývat: Ty jsi můj otec,
můj Bůh a skála mé spásy.
Navěky mu zachovám svou milost,
má smlouva s ním platit nepřestane.

(Lk 1,67-79)

„A ty dítě budeš prorokem Nejvyššího, neboť půjdeš před Pánem připravit mu cestu, dát jeho lidu poznání spásy v odpuštění hříchů z milosrdné lásky našeho Boha, který vychází z výsosti, aby zazářil těm, kdo žijí v temnotě a v stínu smrti, a uvedl naše kroky na cestu pokoje.“

Janův otec Zachariáš byl naplněn Duchem svatým a pronesl tato prorocká slova: „Pochválen buď Hospodin, Bůh Izraele, neboť navštívil a vykoupil svůj lid! Vzbudil nám mocného spasitele z rodu svého služebníka Davida, jak slíbil od pradávna ústy svých svatých proroků; zachránil nás od nepřátel, z rukou všech, kdo nás nenávidí. Slitoval se nad našimi otci, rozpomenul se na svou svatou smlouvu, na přísahu, kterou se zavázal našemu otci Abrahámovi: že nám dopřeje, abychom mu beze strachu a vysvobozeni z rukou nepřátel zbožně a spravedlivě sloužili po všechny dny svého života. A ty dítě budeš prorokem Nejvyššího, neboť půjdeš před Pánem připravit mu cestu, dát jeho lidu poznání spásy v odpuštění hříchů z milosrdné lásky našeho Boha, který vychází z výsosti, aby zazářil těm, kdo žijí v temnotě a v stínu smrti, a uvedl naše kroky na cestu pokoje.“

_______________________________________________________________________

Hospodin nám ve své štědrosti chce nejen nabídnout cestu, ale i to, abychom ve slepé uličce razili cestu my. Nechce, abychom byli jen příjemci světla, ale také abychom sami byli jeho nositeli. Nechce nám jen dávat život, ale abychom i my jej dávali tam, kde zdánlivě vládne smrt. Proto jeho požehnání může působit dojmem prokletí. Svítit na cestu je ale potřeba jen tam, kde je málo světla, a horského průvodce razícího cestu potřebujete tam, kde hrozí krok do prázdna.

O té temnotě, která nás dovádí k tomu, že vykřešeme světlo ze svého nejhlubšího nitra, abychom nebyli jen osvícení, ale i osvěcující, slyšíme hned v ranní modlitbě, v Zachariášově kantiku, kterému se také říká Benedictus, chvalozpěv: A ty, dítě, budeš prorokem Nejvyššího, neboť půjdeš před Pánem připravit mu cestu, dát jeho lidu poznání spásy v odpuštění hříchů z milosrdné lásky našeho Boha, s kterou nás navštívil ten, který vychází z výsosti, aby zazářil těm, kdo žijí v temnotě a v stínu smrti (Lk 1,76-79). Jít napřed a připravovat cestu znamená nespokojit se s prošlapanými cestami, ale razit s vírou cesty nečekané. Nemluvím tu o tom, že si někdo libuje v novotách, mluvím o vlastním nastavení našeho bytí: být neznamená jen schopnost přijímat, ale i obětovat a z lásky dávat a otevírat nové cesty. Proto nám k postupu kupředu po cestě stačí znamení, která máme, ale předem nám nic vytyčovat nebudou. Jako Kryštof Kolumbus i my věříme v nový svět, ale nemáme mapu. A náš jediný kompas se nabízí v kříži.

(Fabrice Hadjadj – Když je všechno na cestě ke zkáze, CDK 2019)

Jít napřed a připravovat cestu znamená nespokojit se s prošlapanými cestami, ale razit s vírou cesty nečekané.

Projevila se Boží dobrota, která přináší spásu všem lidem!

(Titovi 2,11 – z půlnoční bohoslužby)

Vánoční divadlo

Karlovi bylo dvanáct a chodil teprve do páté třídy. Dvakrát totiž propadl. Byl to takový velký, pomalý dobrák, ale mezi dětmi byl oblíbený. Vždycky byl milý, ochotný a měl ustavičně dobrou náladu. Jaksi samo sebou se stal ochráncem nejmenších dětí. Největší událostí školního roku bylo jako pokaždé vánoční představení.

Karel toužil hrát pastýře s flétnou, ale paní učitelka mu svěřila důležitější roli – měl hrát hostinského. Karel se tak nebude muset učit mnoho textu a svým vzhledem určitě dodá odmítnutí noclehu Josefovi s Marií na síle.

Před představením se sál zaplnil rodiči a příbuznými do posledního místečka. Nikdo však neprožíval kouzlo Vánoc silněji než Karel. Když nadešla jeho chvíle, Josef zvolna kráčel jevištěm a podpíral přitom Marii. Josef zabušil na dřevěné dveře připevněné do papírových kulis. Právě na to Karel v roli hostinského čekal.

„Co chcete?“ zeptal se zhurta, jakmile je uviděl.

„Hledáme nocleh.“

„Tak ho hledejte jinde. Hostinec je plný až po střechu.“ I když Karel stál možná příliš nehybně, zněl jeho hlas velmi rozhodně.

„Pane, hledali jsme už všude, ale marně. Máme za sebou dlouhou cestu a jsme k smrti unavení.“

„V hostinci pro vás místo nemám,“ namítl Karel zamračeně.

„Prosím vás, pane hostinský, buďte od té dobroty, moje žena Marie čeká dítě a potřebuje si někde odpočinout. Určitě pro ni nějaké místo najdete. Už nemůže dál.“

V tento okamžik hostinský poprvé jako by roztál a pohlédl na Marii. Následovalo dlouhé ticho. Dost dlouhé na to, aby v publiku vyvolalo údiv.

„Ne! Jděte pryč!“ šeptala nápověda za kulisami.

„Ne,“ opakoval Karel automaticky. „Jděte pryč.“

Josef k sobě zarmouceně přitiskl Marii, která mu nešťastně položila hlavu na rameno, a odcházeli ze scény. Místo toho, aby hostinský Karel zabouchl dveře, zůstal stát na prahu a díval se za vzdalujícím se párem – s otevřenou pusou, tváří zachmuřenou starostmi a se slzami v očích.

Z ničeho nic se představení zamotalo.

„Josefe, nikam nechoď!“ zavolal Karel. „Vrať se i s Marií ke mně!“ A s širokým úsměvem navrhl: „Můžete přespat v mém pokoji.“

Podle mínění některých ten hlupák Karel celou vánoční hru zkazil. Ale pro jiné, a byla jich většina, tohle vánoční představení bylo nejkrásnější ze všech, které v životě viděli.

Bruno Ferrero – Vánoční příběhy pro potěchu duše, Portál 2012