Pastorační středisko

Průvodce Adventem – Pátek 20. prosince

(Iz 7,10-14)

Hospodin promluvil k Achazovi (skrze proroka Izaiáše): „Vyžádej si znamení od Hospodina, svého Boha, ať hluboko v podsvětí, či nahoře na výšinách!“ Achaz však řekl: „Nebudu žádat, nebudu pokoušet Hospodina.“ Tu pravil Izaiáš: „Slyšte tedy, Davidův dome! Nestačí vám omrzovat lidi, že omrzujete i mého Boha? Proto vám dá znamení sám Pán: Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel (to je Bůh s námi).“

(Žl 24,1-2.3-4ab.5-6)

Ať vejde Hospodin, on je král slávy!
Hospodinu náleží země i to, co je na ní,
svět i ti, kdo jej obývají.
Neboť on jej založil nad moři,
upevnil ho nad proudy vod.

Kdo smí vystoupit na Hospodinovu horu,
kdo smí stát na jeho svatém místě?
Ten, kdo má nevinné ruce a čisté srdce,
jehož duše nebaží po marnosti.

Ten přijme požehnání od Hospodina,
odměnu od Boha, svého spasitele.
To je pokolení těch, kdo po něm touží,
kdo hledají tvář Jakubova Boha.

(Lk 1,26-38)

Anděl jí řekl: „Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida, bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce.“ Maria řekla andělovi: „Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám.“ Anděl jí odpověděl: „Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní. Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží. I tvoje příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a je už v šestém měsíci, ačkoli byla považována za neplodnou. Vždyť u Boha není nic nemožného.“ Maria řekla: „Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova.“ A anděl od ní odešel.

Anděl Gabriel byl poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené s mužem jménem Josef z Davidova rodu a ta panna se jmenovala Maria. Anděl k ní vešel a řekl: „Buď zdráva, milostiplná! Pán s tebou!“ Když to slyšela, ulekla se a uvažovala, co má ten pozdrav znamenat. Anděl jí řekl: „Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida, bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce.“ Maria řekla andělovi: „Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám.“ Anděl jí odpověděl: „Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní. Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží. I tvoje příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a je už v šestém měsíci, ačkoli byla považována za neplodnou. Vždyť u Boha není nic nemožného.“ Maria řekla: „Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova.“ A anděl od ní odešel.

_______________________________________________________________________

Když se Bůh chystá udělat něco velkého, začne u toho, co je těžké. Když se chystá udělat něco opravu velkolepého, začne u nemožného. (Armin Gesswein)

Stará lidová moudrost praví: „Potká-li tě neštěstí, je v něm pro tebe ukryto poselství, a když ho nepřečteš, čeká na tebe další neštěstí.“ Náš problém spočívá v tom, že když se nám přihodí něco nepříjemného, ani nás nenapadne po nějakém poselství pátrat. Otázky si pokládáme, to ano, ale většinou je špatně adresujeme. Klademe je těm, kteří nám nemohou dát uspokojivou, na míru šitou odpověď. Ptáme se lidí kolem sebe: „Proč to postihlo zrovna mě?“ „Proč zrovna já musím mít takovou smůlu, co jsem komu udělal?“ A pak je tu ještě to naše nešťastné slovíčko „kdyby“. „Kdybych mu na to auto nepůjčila… kdyby ten semafor nepřehlédl… kdyby, kdyby, kdyby…“ Jediná smysluplná a zcela legitimní otázka v takové situaci je: „Pane Bože, co mi tím chceš říct?“ Někdy odpoví hned, někdy to trvá chvíli, někdy hodně dlouho a v mnoha případech odpověď uslyšíme a souvislosti pochopíme asi až na věčnosti. S tím se musíme smířit. Jak říká Wilfrid Stinissen: „Chtít pokaždé přesně vyzkoumat Boží úmysl s každou epizodou v našem životě je duchovní zvědavost.“ I v mém životě je spousta událostí, které nedovedu vysvětlit, dodnes neznám jejich příčinu, ale vím, že to nebyly náhody. Vím, že jejich smysl, ne-li dřív, tak docela jistě na věčnosti plně pochopím. Už dnes se na to těším. Úplně stejně na tom byli i první křesťané, jinak by jim sv. Pavel v dopise nepsal: „Nyní vidíme jen jako v zrcadle, nejasně, ale potom uvidíme tváří v tvář. Nyní poznávám věci jenom nedokonale, potom poznám dokonale, podobně, jak Bůh poznává mne“ (1 Kor 13,12).

Pro podepření poněkud kontroverzního výroku Armina Gessweina ze záhlaví této kapitolky by bylo možno uvést spoustu příkladů ze života. Uvedu aspoň jeden. Úspěšný podnikatel v oblasti stavebnictví, jehož firma postavila v hlavním albánském městě první divadlo, byl i vzorným manželem a laskavým, milujícím otcem. Ale ne dlouho. Brzy zemřel, a aby toho nebylo málo, jeho obchodní partner zpronevěřil majetek firmy a mladou vdovu i její tři malé děti uvrhl do velmi svízelné situace. Jistě si mnozí i tenkrát kladli otázku „proč“ a netušili, že jedním z těch sirotků je budoucí Matka Tereza z Kalkaty, dnes již svatá.

(Marie Svatošová – Náhody a náhodičky s Marií Svatošovou, KNA 2004)

Někdy se ptáme: „Pane Bože, co mi tím chceš říct?“ Podobná byla otázka Panny Marie. Někdy odpověď přichází hned, někdy na ni musíme čekat v důvěře, že Pán je jediný, kdo vše zná, a ve svůj čas pochopíme více.