Pastorační středisko

Průvodce Adventem – 4. neděle adventní – 23. prosince

(Mich 5,1-4a)

Toto praví Hospodin: „A ty Betléme Efratský, maličký jsi mezi judskými městy, z tebe mi vyjde ten, který bude vládcem v Izraeli, jeho původ je od pradávna, od věčnosti. Proto je Hospodin opustí až do doby, kdy rodička porodí; potom se zbytek jeho bratrů vrátí k izraelským synům. Bude stát a pást v Hospodinově sile, ve velebnosti jména Hospodina, svého Boha, oni pak budou požívat míru, neboť jeho moc se rozšíří až do končin země. On sám pak bude pokojem.“

(Žl 80,2ac+3b.15-16.18-19)

Pane, Bože, obnov nás, rozjasni svou tvář, a budeme spaseni.
Slyš, Izraelův pastýři,
skvěj se září, ty, který trůníš nad cheruby,
probuď svou sílu
a přijď nás zachránit!

Bože zástupů, vrať se,
shlédni z nebe a podívej se,
pečuj o tuto révu!
Ochraňuj, co tvá pravice zasadila,
výhonek, který sis vypěstoval!

Ať je tvá ruka nad mužem po tvé pravici,
nad člověkem, kterého sis vychoval.
Už od tebe neustoupíme,
zachovej nás naživu, a budeme velebit tvé jméno.

(Žid 10,5-10)

Bratři! Když Kristus přicházel na svět, řekl: „Oběti krvavé ani nekrvavé jsi nechtěl, ale připravil jsi mi tělo. V celopalech a v obětech za hřích jsi neměl zálibu. Proto jsem řekl: Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli, jak je to o mně psáno ve svitku knihy.“ Po prvních slovech: „Oběti krvavé ani nekrvavé, celopaly ani oběti za hřích jsi nechtěl a neměl jsi v nich zálibu,“ – a přece to všechno se obětuje podle Zákona – hned dodává: „Tady jsem, abych plnil tvou vůli.“ To první ruší, aby ustanovil to druhé. A touto „vůli“ jsme posvěceni obětováním těla Ježíše Krista jednou provždy.

(Lk 1,39-45)

Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!

V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách. Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu. Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně. Alžběta byla naplněna Duchem svatým a zvolala mocným hlasem: „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně? Vždyť jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se radostně pohnulo v mém lůně. Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!“

_______________________________________________________________________

Také dějiny nemizí. Modlitba – protože je živena Božím darem, který se vylévá do našeho života – musí mít dobrou paměť. Vzpomínka na Boží skutky je podstatná pro zakoušení smlouvy mezi Bohem a jeho lidem. Protože Bůh chtěl vstoupit do dějin, je modlitba protkána vzpomínkami: nejen vzpomínkou na zjevené Slovo, ale také vzpomínkami z vlastního života, života druhých a vzpomínáním na to, co Pán vykonal ve své církvi. Je to vděčné vzpomínání, o kterém také mluví svatý Ignác z Loyoly ve své „kontemplaci k dosažení lásky“, kde nás vybízí, abychom si připomněli všechna dobrodiní, kterých se nám dostalo od Pána. Dívej se na své dějiny, když se modlíš, a najdeš v nich mnoho milosrdenství. Současně tím budeš v sobě živit vědomí o tom, že tě Pán chová ve své paměti a že na tebe nikdy nezapomíná. Proto má smysl ho prosit, aby osvítil i maličké detaily tvého života, které mu nikdy neuniknou.

(papež František – Gaudete et exsultate 153, Paulínky 2018)

Vděčná vzpomínka z mého života, z mé rodiny…