Pastorační středisko

Průvodce Adventem – Středa 19. prosince

(Sd 13,2-7.24-25a)

Byl jeden muž ze Soreje, z danovské čeledi, jménem Manóach. Jeho žena byla neplodná a nerodila. I ukázal se té ženě Hospodinův posel a řekl jí: „Hle, ty jsi neplodná, nerodila jsi, avšak otěhotníš a porodíš syna. Proto se teď měj na pozoru: nepij víno ani opojný nápoj a nejez nic nečistého. Hle, otěhotníš a porodíš syna, ale jeho hlavy se nesmí dotknout břitva; ten chlapec bude od mateřského života Boží zasvěcenec. On začne vysvobozovat Izraele z rukou Pelištejců.“ Žena přišla povědět svému muži: „Přišel ke mně muž Boží; vypadal jako Boží posel, tak byl hrozný. Ani jsem se ho nezeptala, odkud je, a on mi své jméno nepověděl. Řekl mi: „Hle, otěhotníš a porodíš syna. Nepij teď víno ani opojný nápoj a nejez nic nečistého, protože ten chlapec bude od mateřského života až do dne své smrti Boží zasvěcenec.“ Manóach prosil Hospodina: „Dovol prosím, Panovníku, nechť k nám znovu přijde muž Boží, kterého jsi poslal, a poučí nás, co máme dělat s chlapcem, který se má narodit.“ Bůh Manóacha vyslyšel a Boží posel přišel znovu k té ženě, právě když seděla na poli a její muž Manóach nebyl s ní.

(Žl 71,3-4a.5-6ab.16-17)

Buď mi skalním příbytkem a budu se tam uchylovat stále. Rozhodls o mé záchraně, tys můj skalní štít, moje pevná tvrz! Bože můj, pomoz mi vyváznout z moci svévolníka, z rukou bídáka a násilníka.

Ty jsi přece má naděje, Panovníku Hospodine, v tebe už od mládí doufám. Na tebe jsem odkázán už ze života matky, oddělil sis mě v matčině nitru, chvalozpěv můj o tobě bude znít stále.

Přicházím s bohatýrskými činy Panovníka Hospodina; tvoji spravedlnost, jenom tvoji, budu připomínat. Od mladosti, Bože, jsi mě vyučoval a já dosud oznamuji tvoje divy.

(Lk 1,5-25)

Anděl mu však řekl: „Neboj se, Zachariáši, neboť tvá modlitba je vyslyšena; tvoje žena Alžběta ti porodí syna a dáš mu jméno Jan.“

Za dnů judského krále Heroda žil jeden kněz z Abiášovy kněžské třídy; jmenoval se Zachariáš. Jeho manželka pocházela z Árónova rodu a jmenovala se Alžběta. Oba byli spravedliví před Bohem a žili bezúhonně podle všech přikázání a nařízení Páně. Neměli však děti, protože Alžběta byla neplodná a oba už byli pokročilého věku. Když jednou byla na řadě jeho třída a on vykonával před Bohem kněžskou službu, padl na něj podle kněžského řádu los, aby vešel do chrámu Páně a obětoval kadidlo. Celé množství lidu se modlilo venku v hodinu té oběti. Tu se mu zjevil anděl Páně stojící po pravé straně kadidlového oltáře. Když ho Zachariáš uviděl, lekl se a padla na něj bázeň. Anděl mu však řekl: „Neboj se, Zachariáši, neboť tvá modlitba je vyslyšena; tvoje žena Alžběta ti porodí syna a dáš mu jméno Jan. Budeš mít radost a veselí a mnozí se budou radovat z jeho narození. Bude veliký před Pánem, víno ani jiný opojný nápoj nebude pít, bude plný Ducha svatého už od mateřského lůna a mnoho izraelských synů obrátí k Pánu, jejich Bohu. Půjde před ním v duchu a moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k dětem, neposlušné k smýšlení spravedlivých a připravil Pánu ochotný lid.“

Zachariáš řekl andělovi: „Podle čeho to poznám? Vždyť já jsem stařec a také moje žena je v pokročilém věku.“ Anděl mu odpověděl: „Já jsem Gabriel. Stojím před Bohem a byl jsem poslán, abych k tobě mluvil a sdělil ti tuto radostnou zvěst. Teď však zůstaneš bez řeči a nebudeš moci promluvit až do dne, kdy se to stane, protože jsi neuvěřil mým slovům, která se naplní ve svůj čas.“ Lid čekal na Zachariáše a divil se, že se v chrámě zdržuje tak dlouho. Když pak vyšel a nemohl k nim promluvit, poznali, že měl v chrámě vidění. Dával jim znamení a zůstal němý. Když se skončily dny jeho služby, vrátil se domů. Po těch dnech jeho žena Alžběta počala, ale tajila se po pět měsíců. Říkala si: „To mi učinil Pán; když mě milostivě zbavil pohanění před lidmi.“

_______________________________________________________________________

Prosebná modlitba je projev srdce, které důvěřuje Bohu, které ví, že nic nedokáže samo. V životě věřícího Božího lidu nacházíme mnoho proseb plných něžné víry a hluboké důvěry. Nepodceňujme prosebnou modlitbu, která mnohokrát upokojí naše srdce a pomůže nám dál s nadějí bojovat. Zvláštní hodnotu má přímluvná modlitba, protože je to úkon důvěry v Boha a současně projev lásky k bližnímu. Někteří si kvůli spiritualistickým předsudkům myslí, že modlitba musí být jen čirým kontemplováním Boha bez rozptylování se, jako by jména a tváře bratří a sester byly něčím rušivým, čemu je třeba se vyhýbat. Skutečnost je ale taková, že naše modlitba bude Bohu milejší a přínosnější pro náš růst ve svatosti, jestliže se v ní skrze přímluvu snažíme žít dvojí přikázání, které nám Ježíš zanechal. Přímluva vyjadřuje bratrské nasazení se pro druhé, když jsme schopni do ní začlenit jejich život, jejich beznadějné úzkosti a nejkrásnější sny. O člověku, který se velkodušně přimlouvá za druhé, můžeme biblickými slovy říci: „To je přítel našich bratří, mnoho se modlí za lid“ (2 Mak 15,14 ČEP).

(papež František – Gaudete et exsultate 154, Paulínky 2018)

Přímluvná modlitba je jako ,kvasʽ v lůně Trojice. Skrze přímluvnou modlitbu se noříme do Otcova nitra a objevujeme nové skutečnosti, které osvěcují konkrétní situace a mění je. Můžeme říci, že přímluvná modlitba dojímá Boží srdce, nicméně ve skutečnosti nás Bůh vždycky předchází a to, co můžeme způsobit svou přímluvnou modlitbou, je, že se jeho láska a jeho věrnost ještě zřetelněji projevují uprostřed lidu.

(Robert kardinál Sarah – Bůh, nebo nic, Kartuziánské nakladatelství 2016)

Komu jsem slíbil modlitbu, kdo mě o modlitbu prosil? Také se podívej do svého nejbližšího okolí, mezi své nejbližší, kteří možná ani o modlitbu neprosili, a přesto ji potřebují.