Pastorační středisko

Průvodce Adventem – Úterý 18. prosince

(Jer 23,5-8)

„Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy Davidovi vzbudím výhonek spravedlivý. Kralovat bude jako král a bude prozíravý a bude v zemi uplatňovat právo a spravedlnost. V jeho dnech dojde Judsko spásy a Izrael bude přebývat v bezpečí. A nazvou ho tímto jménem: „Hospodin – naše spravedlnost.“ „Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy se už nebude říkat: „Jakože živ je Hospodin, který vyvedl syny Izraele z egyptské země,“ nýbrž: „Jakože živ je Hospodin, který vyvedl a přivedl potomstvo domu Izraelova ze severní země a ze všech zemí, kam je rozehnal.“ Usadí se ve své zemi.“

(Žl 72,1-2.12-13.18-19)

Hle, náš Bůh přijde s mocí.
Zpívejte Hospodinu píseň novou,
zpívejte Hospodinu, všechny země!
Zpívejte Hospodinu, velebte jeho jméno,
rozhlašujte den po dni jeho spásu!

Vypravujte mezi pohany o jeho slávě,
mezi všemi národy o jeho divech.
Hlásejte mezi pohany: Hospodin kraluje,
národy řídí podle práva.

Radujte se, nebesa, zajásej, země,
zahuč, moře a vše, co je naplňuje;
zaplesej, pole a vše, co je na něm.
Tehdy se rozveselí všechny lesní stromy
před Hospodinem, že přichází,
že přichází řídit zemi.

Bude řídit svět spravedlivě,
národy bude spravovat věrně.

(Mt 1,18-24)

S narozením Ježíše Krista to bylo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než začali spolu žít, ukázalo se, že počala z Ducha Svatého. Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít. (…) Když se Josef probudil ze spánku, udělal, jak mu anděl Páně přikázal: vzal svou ženu k sobě.

S narozením Ježíše Krista to bylo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než spolu začali bydlet, ukázalo se, že počala z Ducha svatého. Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít. Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: „Josefe, Synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha Svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů.“ To všechno se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroka: „Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel,“ to znamená „Bůh s námi“. Když se Josef probudil ze spánku, udělal, jak mu anděl Páně přikázal: vzal svou ženu k sobě.

_______________________________________________________________________

Od antického výroku filozofa Prótagora „mírou všech věcí je člověk“ se dnes přechází k sebejistému „já a jen já jsem mírou všech věcí“. Děláme vše pro to, abychom se od druhého člověka „odpojili“, abychom nevnímali, co se v něm děje (…).

Hledáme-li lék na „bolest života“ (sebestřednost), nemůžeme než se stávat pokornými. (…) Spočívá to v tom, že se „obléknu“ do kůže toho druhého. Ovšem vyhnu se empatické projekci typu „on se asi cítí tak, jak se cítím já“, a ponechám stranou své „já“. Musím začít naslouchat, neúnavně se ptát, zda jsem pochopil správně, jak k uším toho druhého doléhá to, co jsem řekl či udělal. Stručně řečeno, budu si muset zout opánky – jak vyzval Boží hlas v poušti Mojžíše –, protože půda druhého je posvátná, je „hořícím keřem“, který nedokážu dešifrovat.

(…) V okamžiku, kdy se rozhoduji spojit svůj život s životem druhého, si také volím nebránit se před druhým, nejednat s ním jako se svým nejhorším nepřítelem, nepodezírat ho, že proti mně něco má. Je pravda, že zdravá závislost je volbou, která nám v kultuře, v níž jsme se naučili říkat „já, já“ a ještě jednou „já“, nevychází právě samovolně od srdce. Co spontánně umíme, je kontrolovat. Když říkáme „‘já‘, jenom ‚já‘ vím, co je pro mne dobré“, stavíme Berlínskou zeď, kterou oponujeme druhému. Budujeme nepřekonatelnou zeď, od níž může druhý už jen utéci tisíci způsoby, které ho život naučil. Společnost jednotlivců – tzv. konfetová společnost, jak trefně zmiňuje sociolog De Rita – potřebuje zdi, které se dají obnovit, znovu vybudovat, protože izolovaný jedinec je stále snadněji manipulovatelný, inklinuje ke společenské netečnosti a individualismu, kterým jsme svým způsobem fascinováni.

Pokud se naučíme, resp. znovu objevíme zdravou závislost, budeme mít k dispozici opěrný systém proti převaze „já“. Jinými slovy: to, co mi naservíruješ, je dobré. Ba co víc, nechám se druhým dokonce „utvářet“ a budu naslouchat jeho přáním, jako by to pro mě byl zákon života. (…) z tohoto bodu vychází posvátný vztah: co chceš ty, chci i já. Potom zjistím, že se nejedná o žádný masochismus. Naopak, tady koná láska. Láska volající mým prostřednictvím.

(Mariateresa Zattoniová, Gilberto Gillino – Křehké vztahy?, KNA 2018)

Neúnavně naslouchám svému „já“, svým důvodům, svému prospěchu. Josef naslouchal Bohu a pak podle toho jednal.